Bydlení poustevníka, který si žije po svém

Touha vymanit se ze života ve velkoměstě, pro který je bohužel čím dál tím příznačnější každodenní stres a konzum, přivedla Oldřicha na novou cestu. Z velkoměsta se odstěhoval do Jílového u Prahy a ve zdejším malebném prostředí, kde se za Jana Lucemburského razily zlaté dukáty, žije docela jinak než dřív. Stal se z něj totiž celoroční chatař.

Nepředstavujte si bělovlasého poustevníka z pohádky, Oldřich je mladý a energický muž, který je navíc velice šikovný. Jeho nové bydlení je tak odrazem jeho schopností i nového pohledu na svět. Nechce žít jako dosud a říkat si, že stále jenom nestíhá. Chce žít smysluplně a dělat radost sobě i kolemjdoucím. O tom také jeho chaloupka jako z pohádky může vyprávět…

Malebné stavení na venkově

Oldřich jezdil do osady Studené s rodiči na chatu a právě tady se naučil milovat přírodu. Ještě do nedávné doby bydlel a pracoval v Praze. Jakmile ale spolu se třemi kamarády založil dobročinný spolek, jehož cílem bylo podpořit hospodářskou a energetickou soběstačnost, věděl, že chce žít docela jinak. S vědomím, že je důležité zanechat pro další generace co nejmenší energetickou stopu, se rozhodl odstěhovat z Prahy na venkov a žít docela podle svého. Ke svému novému životu si zvolil Jílové u Prahy. Pořídil si zde nenáročné bydlení v domě na kraji rokle, která ukrývá starou šachtu, v níž se v roce 1968 vydolovaly poslední kousky zlata.

Rekonstrukce venkovského domu

Poblíž chaty, na kterou Oldřich jezdíval s rodiči, kdysi stávalo hospodářské stavení, které bývalo nejbohatším ve svém okolí. Na loukách se pásl dobytek, byla to idylická podívaná. Jenže jak šel čas, ze třiceti hektarů, které k hospodářské usedlosti patřily, zůstaly jen tři. Stavení chátralo a dlouho se nenašel nikdo, kdo by se o něj postaral. Oldřicha a jeho kamarády tak čekalo hodně práce, která jim však díky velkému zápalu šla rychle od ruky. I dnes mu kamarádi vždy přijdou na pomoc. V prvé řadě museli otlouct hliněné omítky do výšky 1,5 m. Jelikož se sypaly, bylo zapotřebí je znovu natáhnout. Zavedli vodu, kanalizaci a v části interiéru položili i nové podlahy.

Interiér chalupy s vůní starých časů

Uvnitř chalupy to voní dřevem a nostalgií. Nechybí tu krbová kamna ani klasická kachlová pec. V zimě se zatopí a je tu příjemně. Oldřich si jednotlivé místnosti zařídil ve venkovském stylu, levně a často svépomocí. Například taková koupelna jej stála jen 5000 Kč. Nachází se v místě, kde kdysi stávaly chlévy. Zdobí ji krásné modré obkladačky, které měla kamarádka na půdě. Postavená je z cihel z „bouračky“. Levně pořídil dlažbu a sporák, umyvadlo našel na skládce. Sám miluje práci se dřevem, a tak pro radost a případné zájemce vyrábí opravdu originální nábytek, používá při tom staré kmeny a dřevo z prořezů. Pod rukama mu tak vznikají kuchyňské skříňky, lavice či židle.

S láskou k přírodě

Oldřichův obdivuhodný vztah k přírodě, ale i lidem a jejich výrobkům je patrný jak v interiéru, tak v exteriéru. Po cestě na kopec tak nemůžete minout starou skříň, ze které si můžete za dobrovolný příspěvek vybrat knížku, hrneček, figurku nebo další drobnost, která vám udělá radost. Oldřich pak za vybrané peníze nakupuje a sází stromky ve stráni nad domem. Stejně mile vás jistě potěší originální zvonek. Stačí na něj zazvonit a čeká vás pozvání na kávu, čaj a něco dobrého k snědku. Pocestní jsou zde vítáni, o čemž svědčí i volně přístupná zahrada plná ovocných stromů, keřů a jahod. Venkovní nábytek ručně vyrobený ze vzrostlých kmenů svádí k posezení a odpočinku, při kterém lze pozorovat třeba hladinu jezírka s lekníny.

{reklama-0}

Oldřichovo nové bydlení a jeho životní styl ukazují, že společnost může přežít jen díky trvale udržitelnému a etickému využívání krajiny. Nejen těm, kteří by se ho snad rozhodli následovat, vzkazuje: „Líbí se mi myšlenka zdejšího trampa, najdi v sobě lidství, vykonáš pro národ víc než sto politiků.“